Nogashaar království ležící daleko na jihu na jižním okraji Velké písečné pouště, bylo pro obyvatele Pomoří tajemným krajem kdesi v Elshirově lénu. Pokud jej chci přiblížit, asi nebude úplně od věci, pokud začnu se jmény a jejich významem. V nogaimštině, což byl jeden z mnoha dialektů pouštní řeči (v Pojednání o jazycích Enqaindoru pojmenované jako erbat), obyvatelé této části světa nazývali sami sebe Nogaimové (čtenář prvních dvou knih je bude znát jako Orofantary, což bylo pojmenování pocházející z chyrrkanštiny znamenající „Z východní pouště“).  Samotný název Nog-aim se skládá ze dvou slůvek a znamená to Panský lid. Slůvko shaar je synonymem pojmu království (na rozdíl od krátkého shar = domov). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Nog-aim-shaar je Království panského lidu.  V hovorové řeči se běžně zkracovalo na Nogashaar.

Osou Nogashaaru je veletok protékající tímto územím od západu k východu, který sami Nogaimové nazývají Otec vod, Naeri al-Saá. Protože tato řeka protíná celý kontinent od západu k východu a protéká různými kraji je přirozené, že je s ní spojováno mnoho různým jmen. Za zmínku stojí ještě názvy se kterými se čtenář již setkal: Urughin (Východní řeka v chyrrkhanštině), Amravaati (Matka řek, v nářečí Čtyř národů).  Nogashaar se nacházel na horním toku této řeky a v jejím úrodném povodí žila převážná většina zdejších obyvatel, která se živila řemesly a zemědělstvím.

Nogashaar měl dvě centra. Prvním centrem osídlení byla úrodná proláklina s jezerem Ruuwaá spolu s nedalekým skalním městem Bishou, jenž bylo prastarým hlavním městem Nogaimů, kde se zrodilo jejich království. Druhým centrem získaným za vlády Jawhara Zakladatele byl tzv. „Zlatý trojúhelník“, kdysi úrodná obilnice Kharadské říše. Tvořila ji rozlehlá úrodná delta, kterou vytvářela řeka Dhinaá, vlévající se do Naeri al-Saá. Onen symbolický trojúhelnik tvořila tři největší města Nogashaaru. Na severu Gonesh v čase našeho příběhu sídlo harvona Balderina, správce Nogashaaru. Na západě Khaira s bohatými lomy tabetského mramoru a na jihovýchodě Nayzanem. Ve výše zmíněným oblastech žili Nogaimové, kteří se vzdali kočovného způsobu života.

Přesto téměř polovinu nogaimské polulace tvořili nomádi, které jejich usedlí příbuzní nazývali Aim-ilshar, Lid bez domova. Aim-ilshar žili především na jih od Naeri al-Saá, v povodí řeky Dhinaá a čtenář první části je zná jako Orofantary. Jejich centrem byl nevelký Uram.  Menší část Aim-ilshar pak obývala oblast severozápadně od Naeri al-Saá v okolí prázdného koryta Tiry. Ti říkali si Bozgaimové, Nespoutaný lid a byli hlavní oporou shaadarů v časech jejich izolace v utajeném hlavním městě. Tím byl Anshaar – Koruna království, založený posledním velkým panovníkem Nogaimů Dikramem III. Sapramem. To bylo nevelké město s několika tisíci obyvateli, které si uchovalo svou nezávislost především díky skryté a nepřístupné poloze. Stepním a polopouštním oblastem, které Aim-ilshar obývali, se říkalo ri-haad, suchá země. Stepi severně od Naeri al-Saá se nazývali Daah ri-haad, Severní step a to byly skutečně suché, polopouštní oblasti. Obrovská oblast na jihu nazývaná Nívaá ri-haad, Jižní step, měla již spíše charakter travnaté savany. Za zmínku stojí, že uprostřed Nivaá ri-haadu se nacházela tajemná pevnost Migda, sídlo vyhnaného prince Jarraha. Pouštní oblast západně od řeky Dhinaá, kterou zná čtenář prvních dvou knih jako Fanghir, nazývali Nogaimové  Ghal Síl-haad, Malá poušť na rozdíl Dar Síl-haadu Velké pouště na severu.

Z hlediska našeho příběhu je zajímavá ještě jedna zvláštní oblast na pomezí mezi Nogashaarem a Gî nâatem a to oblast tzv. Tiřiných Ok. Řeka Tira pramenila v Šedých horách a nejprve směřovala na sever, aby se potom širokým obloukem stočila k jihu. Napájela jezero Gîva a za ním se ztrácela v píscích západního cípu Dar Síl-haadu.  Pokud byly na jaře opravdu silné deště, dosahoval její tok až Naeri al-Saá, ale většinu roku bylo její dolní koryto prázdné. Řeka však nevysychala, pouze se její tok se ztrácel do podzemí. Podzemní tok napájel množství nevelkých jezer uprostřed pouště. Těm se říkalo Oka Tiry. Těsně před soutokem s Naeri al-Saá pak Tira opět vystupovala z podzemí, aby se do něj vlévala jako nevelká říčka. Právě oblast Tiřiných Ok byla pověstná existencí prazvláštního tvora, kterého však viděl jen málokdo a snad proto o něm kolovalo o to více pověstí. Síl sulúk, písečný červ, byl zvláštní živočich obývající podzemní tok Tiry, který jen velmi vzácně vystupoval na povrch. Popis setkání s ním najdete v závěru 4. knihy.

Pantheon Nogaimů se v podstatě příliš nelišil od náboženství ostatních národů kolem Velké písečné pouště. Všechny uctívaly boha otce u Nogaimů se jmenoval Im-naer (u Nivzarů Imraan, u Čtyř národů Imaran) a boží matku Mi-adin (Nivzarové a Čtyři národy shodně Miah). U Nogaimů bylo její postavení odlišné v tom, že božská matka byla postavena na roveň boha otce. Jak uvádí sága každý z nich vládl polovině roku a polovině dne a dny kdy si navzájem předávali moc, byly velkými svátky. Jinak ztotožnitelné se dnem jarní (Svátek Probuzení ), a podzimní (Svátek světel) rovnodennosti. Jejich opačnou stranou byl vládce démonů a podsvětí u všech národu Dar Síl-haadu pojmenovaný jako Lathan. Co se týče dalších bohů, moc se o nich neví. Za zmínku snad stojí Raash bůh pouštních větrů, velmi oblíbený u jejich sousedů Orchenů. A potom Arak N´azwar, což byl nogaimský název Šerého spasitele, Nimbresary jehož kult přinesli do Nogashaaru Ghireshové. Ten však do nogaimského pantheonu nijak nezapadal a žádnou oblibu si mezi Nogaimy nezískal.