O historii a původu Nogaimů, vládnoucího rodu al-Hareků a království Nogashaar se toho na severu v Enqaindoru odkud pochází prameny, ze kterých čerpám, příliš neví. Podle nejstarších nogaimských pověstí je za mýtického prvního zakladatele rodu je považován král Harek, který prý vládl v Bishě v době, kdy se do ní z dálného jihu vrátil mýtický rek Ghilnogan. Harek byl podle pověstí ten, který z jeho ruky obdržel onen tajemný talisman – ilmentur. První písemné záznamy o tomto národu z pouště však lze nalézt až v Zápiscích o jižním tažení krále Bregedôra, kde je zmíněna postava prince Jawhara al-Hareka, jehož sami Nogaimové považují za zakladatele slávy a moci Nogashaaru. Jawhar opustil Bregedôrovu armádu po krvavé bitvě na soutoku Askaru a Arnegiru a vrátil se se svým jízdním sborem zpět do Bishy původního hlavního města Nogaimů na březích Naeri al-Saá. Tímto svým rozhodnutím, které mu kronikáři Enqaindoru nikdy neodpustili a pro které dostal nálepku zrádce, zachránil sebe a výkvět nogaimské šlechty před masakrem, který potkal o několik měsíců později Bregodôrovy pluky.

Ale vraťme se zpět do doby budování Nogashaaru.  Po návratu z válečného tažení na východ se nyní už shaadarovi Jawharovi al-Harekovi podařilo ovládnout úrodnou a lidnatou deltu, zvanou zlatý trojúhelník, na soutoku Naeri al-Saá a jejího přítoku Dhinaá, kterou do té doby ovládal rod Kharů. Zlé jazyky tvrdí, že to nebylo zásluhou jeho válečnického umění, ale stalo se tak díky tomu, že do svých služeb přijal gîvského vojevůdce Azrana Hira. Ten od jisté doby (více článek o eposu Ningal sin) nenáviděl gîvské vladaře a válku o Zlatý trojúhelník pojal jako osobní mstu. V této válce padlo několik příslušníků Kharů z vedlejších rodových linií. I díky Azranu Hirovi byl tak tento rod v mužské linii naprosto zdecimován. 

Ale zpět Jawharovi. Ten po získání úrodné delty založil v jejím jižním cípu nové hlavní město Nayzan. Když Jawhar roku 319 e.d. umírá, rozkládá se jeho panství po celém území centrálního Nogashaaru. Jeho přímý následník Akraan I. se omezil na upevnění říše, kterou zdědil a plné ovládnutí území kolem toku Naeri al-Saá. Podařilo se mu dosáhnout toho, že jeho panovnické právo uznali i kočovné kmeny Nogaimů, tzv. Aim-ilshar z povodí Dhinaá. S nástupem jeho syna Jihrana I. na trůn však už začíná expanze Nogashaaru za hranice území obývaného Nogaimy. Jihran ovládl roku 360 e.d. Gîvu  a načas do ní přenesl i své sídlo, čímž si vysloužil přízvisko "Gîvan".

K největšímu rozmachu říše došlo za jeho syna Dikrama I. Velikého, který ovládl jižní část Pětiměstí (399 e.d.) západní část království Adeshů včetně proslaveného Mehanu (405.e.d.). Jeho vláda byla časem největšího rozkvětu říše. Za jeho nástupce už se začaly objevovat příznaky úpadku, i když říše stále ještě územně rostla. Dikram II. Dobyvatel ovládl království sev. Khantů  (446 e.d.), a poté co šikovně využil období náboženských válek a boje o trůn v Dôrminaru dovedl své voje až téměř do srdce Enqaindoru, když se zastavil před hradbami Merélosu (450 e.d.). Díky tomu  na čtvrtstoletí ovládl celý Hardazin a velkou část Azrazinu.. To byl okamžik největšího rozmachu Nogashaaru, který však trval pouhé čtvrtstoletí. Za jeho vlády se na východních hranicích jeho říše znovu objevily průzkumné oddíly Ghireshů. Zlatý věk Nogashaaru skončil bitvou u Mes Azatu roku 478 e.d., kde Dikrama II. na hlavu porazil nový vládce Enqaindoru Egnor II. Vigadôr. Sám Dikram II. v této bitvě zahynul. 

Za jeho následníka Dikrama III. Moudrého se už byla moc Nogashaaru omezena na Mehan, údolí řeky Kinaá a povodí Naeri al-Saá. Postupný úpadek Nogashaaru vyvrcholil o půl století později další porážkou tentokrát od Ghireshů u Nura Haodu (529 e.d.), kterou říše Nogaimů upadla do područí Ghireshů = Ghitrosů. V této bitvě padl shaadar Khatib I., který měl v té době za sebo pouhý jeden rok vlády a zanechal po sobě tříletého syna, který vstoupil do dějin jako Khatib II. Jím počínaje začíná více jak půlstoletí izolace shaadarů v nevelkém hlavním městě Anshaaru a celému území Nogashaaru prakticky vládnou Ghireshové pod vedením harvona Balderina

I v tom malém do sebe uzavřeném světě Anshaaru docházelo k intrikám, spiknutím a boji o moc. Khatib II. měl celkem tři syny, kteří se postupně vystřídali na anshaarském trůnu. Khatib II. musel krátce před svou smrtí čelit vzpouře svého prvorozeného syna Jarraha, který byl díky tomu poslán do vyhnanství do pevnosti Migda. Na trůn byl krátce na to usazen Akraan II., ale to už je částečně popsáno  v té části ságy, která popisuje dobrodružství Ekrama Dhara v tomto městě. Tyto palácové převraty však díky izolaci hlavního města neměly na život obyčejných obyvatel království  v podstatě žádný vliv. Změnilo se to až poté, kdy na trůn usedl princ Jarrah, ale to už bych předbíhal v čase příliš.