Poloostrov Nibrilart byl nejvýchodnější výspou kontinentu a měl tvar prstu. Před příchodem elfů, kteří sami pro sebe používali název Avartan – Opuštění, byl vyprahlým suchým územím bez lidského osídlení, které stěží uživilo hejna stepních kurů a stáda antilop a ještěrů, kteří byli jeho jedinými obyvateli. To se změnilo po několika staletích trpělivé práce jeho nových obyvatel, kteří spolu se svými otroky postupně přeměnili jeho jižní část v kvetoucí zelenou zahradu. Větší severní a vyprahlou část nazývali Avartnor min Ram, Opuštěná země za zdí. Menší jižní a obdělávanou část potom Zahrady Nibrilartu, Galaith´va Nibrilart. Osu poloostrova tvořila nevysoká kamenitá pahorkatina, která se na svém jižním konci přeměnila na písečnou pláň a sestoupila na úroveň mořské hladiny. Působením mořské a větrné eroze zde vzniklo území vysokých skalních věží, z nichž jedna byla během staletí přestavěna na Tel´va Nibrilart, Palác Nibrilartu – sídlo pána Nibrilartu. 

Jinak název Nibrilart se používal i pro celé území na východ od dlouhého pásu hor nazývaného Nebeská zeď. Bylo to rozlehlé území travnatých plání, které měly místy charakter zelených savan na severu pak polopouští a stepí. Celé toto území bylo domovem nomádských ghitrosských kmenů a nazývalo se Githjanzag  (více viz. článek Ghitrosové – Ghireshové – Gortrogové). Tyto pláně se dělily na suchý a studený severní Githjanzag a úrodnější a vlhčí jižní Githjanzag. Velkou část savan jižního Githjanzagu však zalilo moře během Roku Zloby (více historie Nibrilartu), čímž vznikl rozlehlý záliv – Altafaz na jehož opačné straně bývala v minulosti samostatná království národa Hallanossů. Z nich zbyly do Yorrânových časů pouze nevelké samostatné enklávy na ostrovech a maličký, ale nedostupný a nepoddajný Akkar, který v našem příběhu ještě sehraje důležitou roli.

Do Altafazského zálivu ústily tři velké řeky. Nejjižnější Nitîrzaira, potom Arnegir, který byl kdysi přítokem poslední z nich Dornegiru. Po zvednutí mořské hladiny v Roce Zloby však soutok obou řek zmizel pod mořskou hladinou. Za zmínku stojí ještě přítok Arnegiru zvaný Askar. Na soutoku těchto dvou řek se udála jedna z nejkrvavějších bitev během válek s Kotharím. V ústí Dornegiru ležela velká pevnost Dúnart, která střežila východní přístupy k Nibrilartu od průsmyku  Alatarne  a z jihovýchodu z území Hallanossů. Tok Dornegiru a jeho přítoku Teguskenu tvořil jižní hranici Githjangzagu.  Severní hranici Githjanzagu pak tvořila řeka Argat. Na středním toku Argatu ležela velká pevnost Forminart, která střežila přístupy do Kharitské a severněji položené Kimerské brány, což byly severní průsmyky v pohoří Erod Dairam.

Západ a východ celého kontinentu rozděloval pás vysokých hor, pro které měly národy žijící v jejich stínu odlišné názvy. V katbatu, jazyku Enqaindoru, to byly Nebeské sloupy – Minal Tarkim. Čtyři národy tedy Adeshové, Nieshové, Khantové a Ashané jej nazývali Nebeské pilíře – Gorthalí.  Elfové z Nibrilartu jim říkali Nebeská zeď – Erod Dairam. Tento název byl asi nejblíže skutečnosti, protože to skutečně byla zeď, která téměř neprostupně dělila západ a východ Yorrânova světa. Díky tomu se obě části vyvíjely odlišně a dlouhé věky zůstaly oddělené a bez jakéhokoliv kontaktu. Skrze toto pohoří existovaly jen tři schůdné brány, které mohly používat obchodní karavany a vojenské oddíly. Na jihu to byl Zářící průsmyk - Alatarne a na severu Kharitská brána v údolí řeky Sechen a severněji položená Kimerská brána. Samozřejmě existovaly i další průsmyky, ale ty byly vysoko položené a schůdné pouze omezenou část roku pro malý počet poutníků.

Vše co leželo na východ od Erod Dairam pokládali elfové v časech našeho příběhu za součást vnitřního území Nibrilartu. Území na západ od Erod Dairam tvořily pak vazalské státy pod kontrolou správců, což byli harvonové, princové Nibrilartu.