Dair en Nazgrian – Kraj válečníků byl nejmenší provincií Enqaindoru, která nebyla součástí jiného většího správního celku. Tím je myšleno, buď jižních provincií s hlavním městem Dôrminarem, nebo na severu položeného Allôrionu – Jezeří s centrem v Tinglarosu, popřípadě zatím neznámého Arúdazinu – Západního království s hlavním městem v Anúgradu.  Snad to byl záměr zakladatele, že tuto nezávislou enklávu umístil v téměř geometrickém středu říše. V šestém století, což je doba kdy se odehrává Yorrânův příběh, to bylo poslední nezávislé území, které se mohlo postavit Rômenkhôrovi a jeho vojenské moci.  

Tento nevelký ostrůvek svobody si uchoval nezávislost, protože jeho hlavní a vlastně i jediné město provincie – Nazgrim Godar bylo již více jak dvě století sídlem vojenského řádu nazgrian -  válečníků. Řád stejně jako město vznikl kolem roku 320 e.d. během poměrně krátké vlády Erethriona I. zvaného Azgarinzil. Vláda tohoto krále, druhorozeného syna krále Bregedôra, byla relativně krátká, přesto však ověnčená významnými činy, jak bylo konečně předpovězeno už v Královnině proroctví. Mezi nejvýznamnější patřilo založení nového hlavního města severu Tinglarosu, vybudování zdi na levém břehu Dardúnu, která nesla jeho jméno a v neposlední řadě i založení Města válečníků.

Erb nazgrian – dva propletení draci otočení hlavami k sobě, bude možná čtenářům připomínat logo celé ságy. To však má pochází ze znaku, který přísluší jiné společnosti. Součástí erbu byl ještě symbolický řetěz, který měl připomínat první a poslední slova posvátné přísahy nazgrian "...jsem článkem řetězu...".

Pokud by to čtenáře zajímalo a chtěl zjistit, co bylo popudem k tomuto rozhodnutí, musel by se vrátit ještě o století zpět, do časů, jež doposud zakrývá rouška tajemství. Protože však události zmíněné v páté knize, tento závoj poodhrnou, nebude vadit, když zde několik základních informací zmíním.

Předchůdci nazgrian byli Strážci někdy též nazývaní Ochránci, kteří se poprvé objevili na straně vojsk krále Dôr Gedira v bitvě u Krvavého brodu a tuto již téměř ztracenou bitvu zvrátili v jeho prospěch. To se stalo roku 239 e.d. a vše bude podrobněji popsáno v pověsti O sváru tří bratří krále Pelendôra. Tehdy se v kronikách poprvé objevily zápisy o tomto tajemném spolku. Do té doby byly všechny zprávy o něm pokládány za neověřené báje a mýty. Po zmíněné bitvě u Krvavého brodu se všechny zmínky o Ochráncích opět na dlouhá desetiletí ztrácejí, aby se znovu objevily až v záznamech o jižním tažení krále Bregedôra. Ochránci tehdy tvořili jeho osobní stráž a byli to oni, kteří přivezli po poslední bitvě do Dôrminaru ostatky krále a jeho prvorozeného syna. Poté zprávy o nich na dlouhý čas opět mizí, aby se znovu nečekaně objevili po boku krále Azgarinzila ve válce s Dulginy. Ten si tak mnoho cenil jejich válečnických schopností, že po vyhrané válce přesvědčil několik jejich mistrů, aby zůstali v kraji na východ od Studených hor (jejich tajemná pevnost Ael Medesgar, prý ležela kdesi na západních svazích téhož pohoří). Daroval jim liduprázdné území v okolí Dardúnu a Glandúny, které dostalo název Dair en nazgrian, Kraj válečníků. Kromě půdy nový řád obdaroval i prostředky potřebnými k založení nového hradu. Členové nového řádu získali i řadu privilegií. Nepodléhali královské soudní moci, nemuseli odvádět žádné daně, jedinou jejich povinností bylo doprovázet krále na válečná tažení. Oddíly nazgrian byli od těch dob považovány za vojenskou elitu královských vojsk srovnatelnou s cânohtary osobní královou družinou. Zůčastnili se dobytí Osttaru roku 412 e.d., stáli v řadách vojů Egnora II. ve slavné bitvě u Mes Azatu, kde byli poraženi Nogaimové. Podporovali i jeho syna Maledôra ve slavné bitvě Tří vojevůdců, kde se podařilo rozprášit voje Kharitů a Kimerů.

Geograficky byla provincie na jihu ohraničena středním tokem Dolguny (Tmavé řeky), na východě Dardúnem a na severu Třpytivou řekou. Jeho západní hranici tvořilo neprostupné podhůří Studených hor pokrytých starým hustým hvozdem, kterému se přezdívalo Dímglan – Truchlivý les. Hluboké neprostupné lesy pokrývaly většinu území této maličké provincie s výjimkou plání mezi Glandúnou a Dolgúnou nazývaných Azgrinârd – Bitevní pole. Tady svedli nazgrian několik vítězných polních bitev s Gortrogy. Sídelním městem provincie byl Nazgrim Godar - Město válečníků – ležící asi týden rychlé jízdy na sever od Dôrminaru. Město leželo na poloostrově vytvořeném soutokem Glandúny - Lesní řeky a Dardúnu Velké řeky (nazývané v místním nářečí Egmarden). Mapa kraje a plán města budou zveřejněny až těsně před vydáním dalšího pokračování.

Jak již bylo řečeno nazgrian se řídili vlastními zákony a pravidly. Jedno z nich se bohužel nešťastně podílelo i na pádu Dôrminaru. Platila zásada, že polní hotovost nazgrian nesměla vytáhnout do pole, pokud nestál v čele řádu velmistr – darsedan. V roce 544, kdy došlo k nešťastné bitvě u Amlôgranu, zemřel tehdejší darserdan Harlin Melarocco a protože ještě nebyl zvolen nový, neopustila polní hotovost nazgrian město. Díky tomu stál poslední král Maledôr na bitevním poli proti Gortrogům sám.  Kdyby jej provázeli nazgrian, asi by se historie dala jinou cestou. Ale to jsou jen kdyby…

Za uplynulých dvě stě padesát let se na stolci velmistra vystřídalo celkem patnáct darserdanů. Byli to zástupci různých národností i šlechtických rodů. Nejznámější jména se kterými se v budoucnu určitě setkáte, jsou zmíněna v následujícím přehledu.

Tarric Mirimon – (320-336 e.d.) – zakladatel řádu a města.

Adathil Pirnar, půlelf (401-440 e.d.) původem z Nilardu, vůbec nejdéle vládnoucí darserdan , který se zúčastnil slavného dobytí Osttaru v roce 412 e.d.. V časech náboženských válek v letech 424 – 439 e.d.. válčil jako obhájce starých bohů proti králi Avaldôrovi. Byl zavražděn roku 440 v Dׅôrminaru během sporů kolem korunovace  Eithona I.

Haorin Sada´reen (465 – 479 e.d.) bojoval po boku Egnora II. u Mes Azatu, kde byl raněn a na následky zranění zemřel.

Arathon Querrtaren (479-512 e.d.) - bojoval po boku Maledôra při druhém dobytí Osttaru v roce 512. Po jeho odjezdu jej bránil a padl při jeho obraně

Harlin Melarocco (512-544 e.d.)– jeden ze tří vojevůdců ve slavné bitvě téhož jména ke které došlo r. 519 e.d.

Garlindo Tauren – velmistr řádu od roku 561 e.d. až do časů příběhu o Yorrânovi.