Abarhilovi se však podařilo zjistit, že u ústí Chermaghinu existovalo již před příchodem první vlny Chyrrkhanů jakési prastaré osídlení, jehož ruiny bylo možno ještě v časech našeho příběhu navštívit. Podle toho Abarhil odhadoval, že první Chyrrkhané dorazili k Chermaghinu někdy v době založení Enqaindoru, a že tedy dávní obyvatelé oněch rozvalených sídel museli pocházet z národa mořeplavců, z kraje dnes nazývaného Hardazin. V tom jej utvrzovaly i zlomky run, které nalezl zde i v Dar Uru Awrakhu a které se podobaly zapomenutému písmu z okolí Osttaru.
 Sami Chyrrkhanové ve svých pověstech vyprávěli, že dorazili do nové vlasti z jihu ve třech po sobě následujících vlnách. Svou pravlast na jih od Bôghiru nazývali Schadarghir, Země praotců. Když první vlna příchozích dorazila až k ústí Chermaghinu, nalezla zde malé a nepočetné osídlení, jehož příslušníky Chyrkhanové nazývali Učiteli. Od nich se Erighané (první vlna příchozích), a především ta jejich část, která se později osamostatnila jako Tighané, naučili stavět lodě, pěstovat plodiny a osvojili si základy řemesel.

V době, kdy dorazila na sever Anghiru druhá vlna přistěhovalců, ovládali již Tighané řemesla, pěstovali čirok, dýně, cizrnu, bavlnu a další plodiny. Po původních obyvatelích však v té době už kromě rozvalin přístavu nezbyla ani památka. Protože úrodné a lesnaté povodí Chermaghinu bylo již obsazené, začali se nově příchozí druhé vlny usazovat podél toku Birighinu. Osadníci na jeho horním toku se začali brzy učit od svých nepříliš vzdálených příbuzných, a tak se i oni začali usazovat ve velkých vsích a začali pěstovat plodiny a chovat skot. Časem se z nich stali vynikající kovkopové a kováři, kteří svými bronzovými výrobky v pozdějších časech zásobovali celý Anghir. Oghlar je nazýval Zerilany a jejich nejznámějším sídlem byl Zerach pod Nobi Eraghem, Cínovou horou. Tito takzvaní jižní Erighané již neměli tolik štěstí jako jejich dříve se příchozí příbuzní. I oni totiž narazili po svém příchodu na původní obyvatele, v horách, především na horním toku Chermaghinu a na náhorní planině v časech příběhu osídlené Korlany.  Bylo zde množství nevelkých vesnic osídlených starousedlíky, dávnými předky Katawdů. Ti se na nové příchozí dívali jako na vetřelce a nebylo divu, že již záhy po příchodu Chyrrkhanů k hornímu Birighinu vypukly mezi starousedlíky a novými příchozími krvavé šarvátky. Tato pohraniční válka se táhla mnoho generací a dlouho byla nerozhodná. Teprve když se jižní Erighané naučili od severních příbuzných zpracovávat bronz a získali tak lepší zbraně, začala se štěstěna přiklánět na jejich stranu. Během následující generace se jim pak podařilo vytlačit Katawdy do suchých plání pod východními svahy Pohoří horských lvů. Katawdové nikdy na toto příkoří nezapomněli a během loupežných výprav se vraceli zpět do ztracené domoviny, aby se mstili. Během těchto výprav vypalovali horské usedlosti a malé vsi a nemilosrdně pobíjeli všechno živé. Je samozřejmé, že Erighané jim to vraceli stejnou měrou, a tak mezi těmito dvěma plemeny vznikla nenávist, která rostla s množstvím krve prolité na obou stranách. Chyrrkhané z druhé vlny, kteří zůstali na travnatých pláních kolem dolního toku Birighinu, žili ještě mnoho generací starým způsobem jako pastevci, lovci a rybáři. Oni se později stali jádrem kmenového svazu západních Harghanů, jezdců, i když toto pojmenování získali až později, když od svých východních příbuzných získali první koně. 

Východní Harghané, v našem příběhu už si říkají Shariané, přišli v poslední, třetí vlně přistěhovalců z jihu a zbyly na ně již pouze nepříliš pohostinné travnaté pláně jihu a pahorky Niri Eraghrin, Nízkých kopců. Netrvalo však dlouho a objevili malebný a úrodný kraj kolem, Modrého jezera — Meri Ochir. Shariané se díky tomu stali kmenem, jehož způsob obživy byl někde na půli cesty mezi Erighany a Harghany. Kolem Modrého jezera měli stálá sídla s malými políčky, ale na jaře vyráželi se svými stády na západ do rozlehlých travnatých plání, kde trávili celé léto. Byli to právě Shariané, kteří přivedli do Anghiru koně, které poznali během svých výzvědných výprav na východ přes průsmyk Shari Kar. To bylo jedno z mála schůdných míst, kudy se dalo překročit Pohoří horských lvů. Za Shari Karem pak objevili tajemnou opuštěnou pevnost, kterou nazvali Dar Uru Awrakh. To, že sharianští zvědové nezískali koně na východě darem, je pochopitelné. Byl to výsledek loupeží u nomádských kmenů sídlících v suchých stepích a pouštích Urughiru. Právě tyto loupežné výpravy pak byly zdrojem trvalého nepřátelství mezi Shariany a jejich východními sousedy Orofantary (kočovné kmeny Nogaimů zvané Aim ilshar), které tak vadilo předákům Erighanů na kmenových sněmech v Dowril Awrakhu. Po Sharianech již žádná souvislá a velká vlna přistěhovalců do Anghiru nedorazila.

V povodí Madrughinu žilo ještě nevelké společenství Nomghanů, kteří podle potřeby přecházeli mezi Anghirem a Bôghirem. Nomghané žili postaru v nezávislých rodových společenstvích a nikdy nevytvořili jednotný kmen s hlavním náčelníkem, dawigelarem, jako jejich severní příbuzní. Jejich nejbližší sousedé Harghané a Shariané se na ně proto dívali spatra jako na divochy a neměli je příliš v lásce. Protože však byli uznáváni za příbuzné s právem místa na kmenovém sněmu, trpěli jejich vesnice na hranici svých jižních pastvin. Nevynechali však žádnou příležitost okrást je o jejich stáda. Je však nutno poznamenat, že Nomghané jim opláceli stejnou mincí, protože oni nevynechali jedinou příležitost jak ukrást, v Bôghiru tak ceněné koně.

Nomghané obývali i obrovské, nehostinné a proto jen řídce osídlené území Bôghiru. Sídlili zde v malých vzájemně izolovaných osadách, které byly jedna od druhé vzdálené celé dny pochodu. To byl zřejmě důvod, proč mistní obyvatelé nikdy nevytvořili jednotný kmenový svaz podobně jako jejich příbuzní na severu. Jediné souvislejší osídlení tvořilo povodí Ogghinu a potom podhůří Pohoří horských lvů, kde žil početný národ Adiwanů (Krásných lidí), ze kterého pocházel i Abarhilův učitel Súrwan. Rozhlehlé savany mezi horami a pobřežím byly liduprázdné, protože se v časech deštů se měnily v nekonečný močál.

Lesy v povodí Brighinu obývali pralesní lidé, což byl národ malých lidí, jejichž vzrůst jen výjimečně přesáhl pět stop. Nigané u kterých Abarhil zažil první setkání s maghanai ,byli jedním z mnoha zde žijících kmenů.

Dějiny Anghiru až do časů, kdy do Nirruchu připlula Azraphel, byly jen historií drobných kmenových a rodových šarvátek, a to s jedinou výjimkou. Tou byla událost, o které mluvil Oghlar na velké radě u Sorgana. Někdy v časech, které byly v Enqaindoru nazývány Bědné roky, připlula k ústí Chermaghinu flotila lodí. Abarhil se domníval, že to byli uprchlíci ze severu, kteří prchali před nepřízní osudu a hledali nový bezpečnější domov. Ti se pokusili obsadit Nirruch a okolní území. Tehdy jedinkrát se všechny chyrrkhanské kmeny spojily, aby tyto vetřelce vyhnaly. Nirruch sice lehl popelem, ale útočníci nebyli schopní odolat velké početní převaze Chyrrkhanů a po velké bitvě opustili pobřeží Anghiru. Kam odpluli, o tom chyrrkhanské báje nehovoří, ale tou dobou vznikla pověst o posvátné přísaze praotců a o svazku čtyř rudých šípů. 

Nyní je vhodné se krátce zmínit o jednotlivých chyrrkhanských kmenech a počtu jejich obyvatel. Nejmocnějším kmenem byli Erighané – horalé. Oghlar vyprávěl Abarhilovi, že prý na území severních Erighanů se nachází asi tři sta statků a u jižních přibližně pět set statků. Z výše uvedených údajů plyne, že kmenový svaz Erighanů a Tighanů (Tighané sami se počítali mezi horaly) měl v oněch časech asi třicet pět tisíc hlav. Druhým nejpočetnějším kmenem byli pak Harghané – jezdci, kteří stálá sídla neměli a žili nomádských způsobem života, i když zimu trávili na již zmíněných ostrovech Birighinu. Žili v rodových skupinách a kolem takzvaného ohniště - hrinu žila až desítka příbuzensky svázaných rodin. Podle Oghlarova tvrzení tvořila sídla západních Harghanů asi sedmdesát ohnišť, což by znamenalo, že celý kmen tvořilo přibližně čtrnáct tisíc hlav. Východní Harghané, sami sebe zvoucí Shariané – strážci, žili ve vsích a statcích kolem Modrého jezera a podle Nevanina tvrzení jich nebylo více jak šest tisíc. Poslední co do počtu i významu byli  Nomghané – pastevci. Na sever od Madrughinu bylo asi osm stálých vesnic, každou z nich řídil stařešina – shakhilar, ale jak to řekl Oghlar, chtít zjistit, kolik Nomghanů na sever od Madrughinu skutečně žije, bylo jako počítat roj včel. Z výše uvedeného je zřejmé, že v celém Anghiru v té době nežilo více jak šedesát tisíc hlav a jak někde uvedl Abarhil, nebylo to více, než měl samotný Osttar daleko na severu.

Oba největší národy Chyrrkhanů žili ve volných kmenových svazech řízených voleným kmenovým náčelníkem, jímž byl dawigelar. To neplatilo pro již zmíněné Nomghany, kteří žili v rodových vesnicích, vedených stařešinou shakhilarem a k vytvoření pevného kmenového svazku vedeného jediným náčelníkem zatím nedospěli. Neplatilo to ani pro Tighany, kteří vždy představovali most mezi tradicí a novotami, které přiváželi kupecké lodě. U nich se již kmenové zřízení rozpadlo a byli přímo podřízeni správci jmenovanému králem, který se nazýval scharughir.

Nejvyšší hlavou všech Chyrrkhanů byl dowgar, král volený a potvrzovaný velkým kmenovým sněmem. Je pravdou, že v posledních desetiletích se volba již omezovala pouze na jednu přímou rodovou linii. Dowgar si ve svém sídle držel družinu věrných, harwondů, z jejíhož středu jmenoval již zmíněné scharugiry, správce svěřených území, kteří sídlili v Nirruchu, Sirrachu a Zerachu. Scharughir velmi často nepocházel z náčelnického rodu, byl tady závislý především na králi, který ho jmenoval a tvořil jistou protiváhu dawigelarům. Tím ovšem vznikalo dvojvládí, které probouzelo žárlivost dawigelarů a bylo zdrojem nevraživosti a zášti mezi nimi a scharughiry. Příkladem může být spor mezi sharughirem Zerachu Awlarem a jedním z sharianských náčelníků Chrinlarem, který se projevil v královské radě, kde Oghlar žádal o pomoc pro Shariany. Jak již bylo řečeno moc scharughira a tedy i krále tak byla omezena na největší sídla Nirruch, Sirrach a Zerach a za jejich hranicemi již začínala svrchovaná moc kmenového náčelníka.