Roku 518 e. d. dosáhl Elenhir zvaný v katbatu Maledôr Bojovný, věku dvaceti sedmi let, který byl podmínkou, aby mohl být v Dôrminaru slavnostně korunován a převzít žezlo Enqaindoru. Krátce po jeho korunovaci v roce 519 se za Východním valem objevily hordy kočovných Balchattů, kteří žili na suchých pláních kolem Odangu. Až do doby panování krále Maledôra o nich na rozdíl od jejich pokrevních příbuzných Chattů, se kterými se království prvně setkalo již před dvěma stoletími, nebylo nic známo. Nyní se však jejich bojové voje tvořené jezdci a vozataji náhle objevily na severských pláních a napadli celý pás Východního valu. Balchattové uvyklí válčit na rovných pláních suchých stepí a polopouští východu, se nezdržovali obléháním velkých pevností, a když se jim val podařilo na několika místech prorazit, zaútočili přes Divoká pole směrem na západ k Dardúnu. Zde je však na dohled od Nazgrim Godaru mladý král s vydatnou pomocí nazgrian a svého tchána Serenila z Alltornu drtivě porazil. V kronikách byla tato bitva nazvána Bitvou tří vojevůdců. Těmi byli samotný Elenhir, jeho tchán Serenil a darserdan - velmistr nazgrian Harlin. Bylo to nejskvělejší vítězství mladého krále, které mu přineslo tři roky obdivu a slávy, kdy se jeho vláda zaskvěla v těch nejjasnějších barvách. 
    Ve stejném čase však dospěl jeho mladší bratr Edhir. Tento princ byl vzhledem a chováním tak odlišný od svého bratra, že mnozí, kteří jej dobře znali, jej přirovnávali k dávnému Elshirovi Krutému. Snad proto, aby naplnil staré proroctví si Edhir našel nevěstu na místě nejméně očekávaném. Jeho vyvolenou se stala Sari, dcera chána západních Chattů, kteří sídlili v Západních polích, Arúnârdu. Sňatkem s ní se stal novým chattským vládcem a jeho prvním rozhodnutím bylo, že odmítl dodržovat vazalské smlouvy vůči svému bratrovi. Tak se stalo, že již čtyři roky po vítězství nad Balchatty, povstali západní Chattové, po dlouhá staletí věrní vazalové enqaindorských vládců. Ve stejném roce oblehli velkou královskou pevnost Arontard, kterou vypálili. Maledôr sice již následujícího roku na horním toku Anâginu odrazil jejich pokus o útok na východní Traviny, ale neměl však již dostatek času a sil na to, aby je opět podrobil.
     Ve stejném roce totiž překročily oddíly osttarského darkhâra Elkhara horní tok Gawridurnu a zahájily útok na Azrazin. Králi Elenhirovi tak nezbylo nic jiného než uznat nezávislost Edhirova panství, aby se mohl soustředit na válku na jihu. 
    Edhir se poté z Arúnârdu rozpřáhl na sever přes Anâgin a získal pod svou kontrolu rozsáhlé oblasti západních Travin a jeho moc sahala až do povodí Dawarinu. Svým sídlem učinil Nîthegorn, mocný hrad na pobřeží Irúazaru, na kterém kdysi byla vězněna princezna Falahîril. Důsledkem vzniku nezávislého Chattského království však byla úplná ztráta spojení Dôrminaru se západními lény a Arúdazinem. Území bezprostředně ovládané dôrminarskými vládci se tak zmenšilo na pouhé čtyři provincie z původních osmi. Byly to Lônard, Allôrion, nepočetný Dair en Nazgrian a Azrazin. A právě rozlehlé Pomoří, bylo územím, kde mělo království v brzké době zaznamenat další bolestné územní ztráty. 
    Díky smíru s bratrem mohl Elenhir přesunout většinu své armády na jih proti darkhârovi. Již to vypadalo, že se podaří osttarský útok odrazit, když přišla další nečekaná rána z východu. Jednalo se nečekaný útok Kimerů, kteří v roce 526 e. d. zaútočili na Východní val a oblehli pevnosti Efalront na severu a Rontard na jihu. Elenhir musel již podruhé urychleně přesunout svou armádu proti novému nepříteli a ponechat jižní provincie na pospas darkhârovi. Ten obsadil celý zbytek jižního Nîllônu, a lstí a zradou se mu podařilo získat i Aztargos, čímž jeho flotila získala přístup do řečiště Dardúnu. Jeho armáda podporovaná Dulginy tomu mohla překročit Dardún a vstoupit do západního Pomoří. Zde se jí postavil pouze osamocený Dirhil Arcatiren, pelerin z Evraru, který však neměl vojenskou moc, aby takové převaze odolal a tak musel vyklidit celé území od Rhîdúnu až po Igmilrân a ustoupit na ostrov Orizain.
    Uplynulo několik nepokojných let, než se v roce 528 na severu v Divokých polích podařilo spojené Serenilově severní a Erenhilově jižní armádě Kimery drtivě porazit. Bohužel Východní val byl po předchozích útocích Balchattů a nyní Kimerů již definitivně v troskách. To se ukázalo jako velmi nešťastné v brzké budoucnosti, protože zvědové už tehdy přinášeli zprávy, že za těmito kmeny se žene další mnohem nebezpečnější vlna nájezdníků. Přesto všechno však království získalo na několik let oddechu od kočovných nájezdníků, nikoli však od války jako takové.
    Roku 529 přišel další nečekaný útok darkhârovi flotily, která napadla celé pobřeží od Dardúnu až po Orizain. Osttarský vládce Elkhar Nardin se pokusil vylodit na Orizainu, ale Dirhilovi se však podařilo neschůdná pobřeží uhájit. Jiná část osttarské flotily proto vyrazila proti proudu Dardúnu a na podzim 529 oblehla Merélos, který se na jaře příštího roku vzdal do rukou nepřítele. Ještě téhož roku Elkhar vyhlásil založení Azrazinského darkharâtu se sídlem v Merélosu, který krátce před svou smrtí roku 535 e.d. odkázal svému druhorozenému synovi Taredovi.

Hranice samotného Enqaindoru se tak na jihu posunula na dohled hlavního města k řece Arî. Elenhir sice jižní hranici pojistil tím, že nechal podél celého toku Arî postavit síť malých pevnůstek, ale bylo to jen důkazem obrovských územních ztrát, které království za posledních dvacet let utrpělo. Skutečně smrtelný úder však přišel až následujícího roku, kdy se na severu objevily hordy Gortrogů. Bylo to obrovské překvapení, že ti samí nájezdníci, kteří před deseti léty vyvrátili Legdarion na jihu, nyní obléhali Irlútargos a Rontard na severovýchodě. Vypadalo to jako by jim patřil celý nekonečný východ. Již následující rok ovládli celé území Divokých polí až po východní břeh Dardúnu. Spojené Elenhirovy a Serenilovy armády s nimi svedly několik nerozhodných bitev, přičemž v jedné z těchto šarvátek padl kníže Serenil, věrný Erenhilův spojenec. Jeho družina ustoupila na sever a osamocenému Elenhirovi, který přišel o svého nejsilnějšího spojence, nezbylo nic jiného než se stáhnout za Azgarinzilův val. Enqaindor byl zatlačen do defenzívy a rozetnut ve dví, protože Allôrion ztratil spojení s Lônardem a Azrazinem.
    V očekávání další války se Elenhir rozhodl udělat několik zoufalých kroků, aby si zajistil spojence. Svého syna Erendura vyslal obtížnou cestou na sever, aby hájil pevnost Efalront a navázal spojení s Thildanem Nevrinem, synem knížete Serenila a novým pelerinem z Alltornu. Svou nejstarší dceru Nellas provdal roku 479 za nového krále Arúdazinu Aldora, který se mu zavázal slibem spojenectví a pomoci, která však, dlužno říci, nikdy nebyla poskytnuta. Další dvě dcery ještě příliš mladé na sňatek, zasnoubil předním šlechticům mocného rodu Nômrim, kteří ovládali strategické provincie Nîlpar a Orizain. Naposledy se zavázal platit roční poplatek, výkupné za klid zbraní, Taredovi z Merélosu, aby si zajistil klid na jižní hranici. Mezitím se, budováním armády, usilovně připravoval se na očekávanou válku s Gortrogy.
    To, že veškerá pozornost krále byla nyní obrácena na sever, využil roku 534 nový osttarský darkhâr Ulbar Nardin, prvorozený syn Elkharův k dalšímu útoku na enqaindorská léna. Nepříliš úspěšně se pokusil zaútočit na nîlparské léno, kde byl pod pevným hradem Pelengornem odražen maršálkem Enqaindoru Arehilem Algatirenem, ale další jeho útok na západ proti panství pelerinů z Evraru již byl úspěšný. Ulbar si na tento útok si najal loupeživé tlupy Dulginů od horního toku Gawridurnu, které mu zajistily převahu na souši. Současně jeho flotila znovu zaútočila podél celého pobřeží Orizainu. Soustředěnému útoku ze dvou směrů nemohl Dirhil odolat a výsledkem byl bezhlavý úprk obyvatelstva z úrodného východního Pomoří na západ. Tento dlouhý pochod se vžil pod názvem Krvavá cesta na západ, během které zahynuly tisíce obyvatel. Jen díky knížecí družině pod velením Dirhilovým, která pomalu ustupujíc, odrážela v desítkách šarvátek útočníky, nepadlo za oběť Dulginům veškeré obyvatelstvo jeho lén.  Ústup knížecího vojska trval dlouhé týdny, během kterých nápor útočníků pomalu slábl, protože pro Dulginy bylo zajímavější loupit na bohatých územích, které se nečekaně ocitly v jejich rukou, než bojovat s odhodlanou knížecí družinou. Přesto však knížecí družina musela ustoupit až k Meiddúně, Poslední řece, kde se zastavila a chystala se k poslednímu boji. Už nebylo kam ustupovat, protože za zády měli jen vysoké hory poloostrova Andazin. V této rozhodující chvíli dostala knížecí družina nečekanou pomoc v podobě nevelkého oddílu několika set Daka´reenů, a v ústí řeky se ve stejné době vylodil silný oddíl Ailwingů z Laityrru, což se ukázalo jako rozhodující pro obnovení víry a morálky knížecího družiny. Ta v následující krátké srážce početně silnější útočníky na hlavu porazila. V následujících letech pak pelerinové vybudovali velkou pevnost Tâdnegos, Dvojčata, střežící přístup na jejich panství. U ústí Meiddúny pak roku 537 položil Dirhil základní kámen nového knížecího sídla, které dostalo název Qarcilor a celému západnímu Pomoří se začalo říkat Nová země - Qainnor. Trvalo však ještě další generaci, až do roku 565 e. d. než bylo město a přístav vystavěno a opevněno. Bohaté území mezi Dulgisôlhem a Igmilrânem přenechal azrakhâr Dulginům, aby vytvořili nárazníkové pásmo mezi jeho panstvím a Qainnorem. Tím polní válka mezi peleriny a azrakhârem s vyjimkou nepřetržitých loupežných výpadů Dulginů skončila. Boje však i nadále pokračovaly na moři, které si odtud vysloužilo název Krvavé moře, Cîarazar. Darkhârova flotila pravidelně plenila celé dlouhé pobřeží Qainnoru, které se díky tomu téměř vylidnilo, protože obyvatelstvo ustoupilo hluboko do vnitrozemí. Tomuto plenění učinila přítrž až nově vybudovaná flotila, která s pomocí dunârdských pelerinů z Cîargrodu o dvacet let později roku 557 e. d.uštědřila darkhârově flotile první velkou porážku v námořní bitvě u mysu Gornvart. Přesto však trvalo ještě dalších patnáct let, než bílá knížecí flotila získala ve vodách Cîarazaru převahu.   
    Pokud se týče jižního podhůří Sněžných hor, z něj se stalo území nikoho. Pro azrakhâra z Merélosu to bylo chudé nezajímavé území a královská moc sem měla jen obtížný přístup. Celé území se tak rozdrobilo na drobná panství svobodných pánů, kterým se říkalo fardîrlové a kteří podle svého rozhodnutí uznávali buď svrchovanost azrakhâra nebo krále, ale nejčastěji nikoho. Nejznámějším a nejsilnějším byl takzvaný Lamerlôn, který ležel mezi horním tokem Darglernu a Myrglernu a který býval lénem, šlechtického rodu Targonů. Zde vládl na hradě Ciberont Gared Targon, jenž měl za manželku Nyannel, sestřenici kněžny Gwinel, matky budoucího knížete Segestira Rodonase.
   Nyní se však vraťme na sever, protože zde se schylovalo k bouři, která měla v krátkém čase pohřbít zbytky staré slávy Enqaindoru. Na jaře roku 536 přišel další spojený útok Kharitů a Kimerů, podporovaných nevelkými oddíly Gortrogů. Přesto však vojsko, které se přelilo přes zbytky Východního valu, tvořilo  padesát tisíc jezdců. Elenhir proti nim mohl postavit armádu, která neměla ani polovinu toho počtu. V krvavé bitvě uprostřed Divokých polí, které vešla do dějin jako Bitva u Písečných jezer, padla o rok později téměř polovina Elenhirovy armády. Útok Kharitů a Kimerů se načas podařilo zastavit. Již v létě však dorazily hlavní voje Gortrogů a Elenhirovi nezbylo nic jiného než se dát na ústup. Bohužel musel svou armádu znovu rozdělit. Jeho syn Erendur ustupoval s částí armády na sever, kde se uzavřel v pevnosti Efalront a bránil tak přístup do Allôrionu. Maledôr sám ustoupil přes Nîrthar do Bukoviny a ukryl se znovu za Azgarinzilův val, který byl zatím pro nájezdníky nedobytný, protože byl hájen stále ještě početnou armádou. To však nezabránilo Gortrogům, aby nepřekročili Dardún a vtrhli do Travin. Zde rozprášili poslední zbytky Sada´reenů. Jedinou a nevelkou porážku utržili od nazgrian, při pokusu překročit Glandúnu a napadnout Nazgrim Godar. Poté pokračovali napříč Travinami, prošli Zigitornem, Čarodějovou bránou a vstoupili do východních Travin, kde na hlavu porazili Edhirovy voje západních Chattů, které zahnali za Anâgin a zastavili se až u břehů Irúazaru. Poté však v letech 539-544  jejich válečné akce překvapivě utichají, a dokonce opouštějí západní i východní Traviny a dočasně se stahují až za Dardún. 
   Elenhir využil této krátké přestávky ve válce, aby provdal obě své mladší dcery. Prostřední Erendis si bere potomka rodové linie východních Nômrim a v té době oblíbeného Belahira Algatirena, který zastával úřad pelenhira. Tento svazek však neměl mít dlouhého trvání, protože Belahir za necelé tři roky po svatbě padne hrdinskou smrtí při ústupu z Azgaulatu. Nejmladší královská dcera Maldoriel je provdána do rodu knížat z Qarciloru. Její mužem se stane Darahil Arcatiren a syn knížete Dirhila dávného Elenhirova přítele. Roku 543 přichází do Dôrminaru smutná zpráva, že Efalront na jižním cípu jezera Hôrné padl a princ Erendur, zvaný Narâk, byl donucen ustoupit na sever do druhého hlavního města Tinglarosu, který před Gortrogy zachránil pouze stržením mostů přes Brâdvin. Při obraně města však prý byl těžce zraněn a svým zraněním posléze podlehl.
    Rány dopadající na královu hlavu však nebraly konce, protože již o rok později v roce 544 přišel poslední a zdrcující úder. Elenhirova patnáctitisícová armáda byla rozprášena na Azgaulatu pod hradbami Amlogranu, kde enqaindorští panovníci v minulosti svedli tolik významných bitev. V této bitvě padl výkvět dôrminarské šlechty, včetně Elenhirova zetě Belahira. Ten se obětoval, když se svou družinou kryl ústup hlavního voje, prchajícího z prohrané bitvy. V mokřadech Nîrtharu tak padl tento šlechetný velmož spolu se všemi muži své družiny. Elenhirovi však jeho oběť umožnila dovést zpět do Dôrminaru v bojeschopném stavu přibližně třetinu armády, což zajistilo obranu městských zdí a Azgarinzilova valu. 
   Tím však začalo dlouhé obklíčení Dôrminaru, které trvalo více jak osm let. Říše, která po smrti Elenhirova otce sahala od Tiry po Brâdvin, se smrskla na nevelké území kolem hlavního města. Na pravém břehu se na severu Gortrogové pohybovali na dohled od městských bran a jižní hranici tvořila Arî. Na levém břehu chránila Nîlpar Azgarinzilova zeď přetínající Bukovinu od hor západního Rhantu po Dardún a jižní hranici střežil mohutný Pelengorn. Hlavní město tak ztratilo jakýkoliv styk s okolním světem a do města se dostaly jen takové zprávy, které tam propustil vládce Gortrogů, Rômenkhôr. Díky tomu se městem začaly šířit zprávy, že Gortrogové ovládli i severní léna i Arúdazin na západě. Obě území prý vyplenili a vypálili a Dôrminar se stal posledním svobodným územím.
    Spolu s králem zůstala v hlavním městě i jeho prostřední dcera Erendis, která se vrátila do města z Nîlparu po smrti Belahirově a přinesla s sebou i čelenku pelenhirů, symbol správců hlavního města.  Uplynulo několik let velmi ostražitého míru. Roku 550 se králi podařilo uzavřít příměří vykoupené vysokými poplatky s Taredem Nardinem z Merélosu, které umožnilo zásobovat Dôrminar z jihu z Pomoří. Obě strany příměří dodržovaly, král proto, že mu nic jiného nezbývalo a azrakhâr proto, že nebylo v jeho zájmu zbytek království, který pro něj představoval přirozené nárazníkové pásmo mezi jeho panstvím a obávanými Gortrogy, dále oslabovat. Díky tomu mohl o tři roky později do Bílého města vyrazit na kupeckou cestu i Tharnizir s manželkou. 
    Počátkem léta 551 se v Dôrminaru rozšířily zprávy, že do Města dorazili poslové, kteří přinesli neuvěřitelné zprávy, že západ je stále svobodný. Na krátkou dobu to vypadalo to, že hlavnímu městu začíná svítat naděje na záchranu. Ta však rychle pohasla, když na podzim roku 552 náhle zmizelo několik důležitých velmožů. 
   První se ztratil mladý kníže Garlindo se svým otcem Gawrenem Taurenem, který byl hlavou rodu Gwenrim a v té době vykonával úřad královského komořího. O pár týdnů později zmizel i sám král s maršálkem Arehilem. Ve městě tak zůstala pouze princezna Erendis, která se krátce předtím podruhé vdala za Erindila Taurena nejstaršího syna Gawrenova. Erindil sňatkem  získal i úřad pelenhira. Kromě něj zůstal ve Městě ještě králův bratránek Carandir Cantaren a kancléř Devren, na jejichž bedrech ležela obrana města.
     Bohužel události roku 553 začaly nabírat nebezpečný spád. Byl to již půlrok po zmizení krále a do obklíčeného města nedorazily žádné nové zprávy. Erindil neměl sílu a autoritu krále a kancléř s Carandirem byli již staří muži a tak v hlavním městě začala přebírat vládu strana Nômrim, kterou vedl nejmladší sourozenec Belahirův a Arehilův kníže Beregir Algatiren. Byl to schopný diplomat bez skrupulí, který na svou stranu dokázal přetáhnout většinu šlechty i měšťanský stav. Navíc nenáviděl Erindila, který mu podle jeho názoru uloupil úřad pelenhira, který po celá staletí patřil rodu Algatirenů. 
    V létě roku 553 se ve městě náhle objevují poslové samotného Rômenkhôra. Nabízí, že ušetří město a jeho obyvatele plenění, pokud jim bude umožněn vstup do Starého města a hradu. V královské radě dochází ke sporům a hádkám, protože Erindil hájí názor, že Město, které nebylo nikdy dobito mocí, do svých bran nepřátele bez boje nevpustí. Vlivná strana Nômrim zastoupená Beregirem však hájí názor, že je třeba ustoupit a zachránit město před vypálením. Beregir tehdy o své vlastní vůli začíná jednat s Rômenkhôrovými posly sám. Ti mu nabízejí podporu a vládu ve městě, pokud vyvolá povstání, které svrhne stávajícího správce a otevře městské brány. Jako vhodné datum pro převrat je zvolen čas podzimních dostihů v říjnu roku 553. Jenže převrat se Beregirovi vymyká z rukou a v městě dochází k hromadnému zabíjení Gwenrim a Luinrim, které letopisy později zaznamenávají jako Noc krvavých kopí. Té noci bylo pobito několik stovek věrných a jednou z mnoha obětí se stane i princezna Erendis a její manžel Erindil s rodinou. Na jaře roku 555 pak vstupuje do města Rômenkhôr se svou družinou, kterou tvoří nenávidění Balcrim a po pěti stoletích tak bere za své sláva starého Enqaindoru.