Šťastnými roky bylo v pověstech nazýváno období vlády první trojice panovníků Obnoveného království. Všichni tři byli známí svou dlouhověkostí a dožili se věku dalece přesahujícího věk běžných lidí. Třetím v pořadí byl Ellarion Dar řečený Velký, v řeči běžných lidí nazývaný Pelendôr, který nastoupil na trůn roku 182 e.d.. Ellarion díky své dlouhověkosti přežil svou první manželku Auriel, se kterou měl dva syny. Prvorozeného Eraniona a mladšího Ariona, pozdějšího nápadníka krásné Celebrías, známé z pověsti o Gothwin.

Po smrti první manželky si Ellarion našel druhou ženu, která pocházela z jihu, z kraje nazývaného Pětiměstí. Byla to mladá a ohnivá princezna Shira z vladařského rodu Goniů z Chagaru, který v té době vládl Pětiměstí.  Ellarion s ní měl jediného syna, jenž dostal, jak to bylo v oněch dávných časech časté, jméno složené z jména otce a matky – Elshir. Malý princ byl od malička pod vlivem své matky. Ta v něm pěstovala pocit výjimečnosti, který ona sama podědila po své matce, jež pocházela z dynastie Kharů z Gîvy. Ti se odjakživa považovali za vyvolený rod, a tento pocit sdíleli všichni jejich potomci. To že se stala královnou Enqaindoru naplnilo její touhy jen částečně. Jejím největším přáním bylo, aby její syn zdědil čelenku vládců Engaindoru.

Ellarion sice nejmladšího syna velmi miloval a přestože byl ponoukán svou ambiciózní manželkou, netroufal si změnit prastarý nástupnický řád království. Podle něj byl následníkem vždy prvorozený syn. Aby však vyšel vstříc své manželce a svému nejmilejšímu synovi zabezpečil rozsáhlé panství, rozhodl se nedlouho před svou smrtí k činu, kterým zasel do budoucnosti království semeno sváru. Rozhodl, aby jižní část říše byla povýšena na království nazvané Hardazin. To ačkoliv bylo podřízené vládaři Enqaindoru, přesto obdrželo množství výsad a privilégií. Hardazin, v katbatu Jižní království zaujímalo, kromě rozsáhlých držav kolem řeky Tiry i bohaté kraje jižního Nîllônu, dnešních Pustin a hlavním městem se stal velký přístav Harlon v ústí dnešního Gawridurnu. Ellarion zde nechal svému synovi  vystavět překrásnou rezidenci. Do Yorrânových časů se z tohoto divukrásného města nedochovalo nic, protože bylo o půlstoletí později za časů Velké vody pohlceno mořem. Pelendôr věřil, že založením Hardazinu vytvořil nárazníkový stát, který s podporou spřáteleného Pětiměstí bude působit jako val mezi Enqaindorem a nepřátelskou Kharadskou říší. Kharad tehdy ovládal obrovská území v okolí Velké písečné pouště, ze kterých v budoucnu povstaly říše Nogaimů a Adeshů.  Kharská dynastie se od nepaměti stavěla nepřátelsky vůči všem Pelendôrovým předkům a v posledních desetiletích jeho vlád, se stala soupeřem v boji o bohatá území v povodí Tiry. Vytvoření Hardazinu by byl dobrý plán, kdyby se však jeho vládcem stal jiný vládce než bezohledný a mocichtivý Elshir. Rok 227 e.d, kdy Pelendôr odešel ke svým slavným předkům, je považován za konec Šťastných roků.

Po Ellarionově odchodu byl podle nástupnického řádu králem zvolen Eranion. Již v průběhu korunovace došlo ke sporům, protože Elshir, podporován svou matkou, odmítl složit spolu s ostatními knížaty lenní slib novému králi. Jeho zpupná odpověď: „Hardazin byl z vůle našeho otce povýšen na království. Ty král, já král!“  zlidověla a úsloví „ty král, já král“ se stalo synonymem pro zpupnost. Již od korunovace tak zavládlo mezi oběma bratry napětí. Elshir se však první roky své nezávislé vlády věnoval válečným výbojům na jihu, kde rozšířil své panství. Porazil gívské Khary a ovládl velkou pohraniční pevnost Yazân. Potom se obrátil na východ, kde v té době jeho příbuzní Goniové ztratili vládu nad Pětiměstím na úkor Parnázů ze Sîwaru. S podporou příbuzných ovládl Chagar a celé rozsáhlé území na sever od řeky Schadnah. Za jeho vlády se z Hardazinu stalo rozlehlé království sahající od mořských břehů na západě až po vysoké štíty Nebeských sloupů na východě a od Dardúnu na severu až po Tiru a Schadnah na jihu.

S jídlem roste chuť a Elshir se začal brzy poohlížet i po enqaindorském trůnu. Chytře využil starého zvyku enqaindorských vládců, kteří léto trávili ve druhém hlavním městě království v Anúgardu. Toto město bylo položené daleko na severozápadě a vzdálené celé týdny cesty od sídelního města. V létě roku 237 bez vyhlášení války Elshir nečekaně překročil Dardún a náhlým věrolomným útokem dobil nechráněné Eranionovo sídlo. Je dlužno podotknout, že měl mezi zdejší šlechtou, početnou stranu příznivců. Tu tvořily urozené rodiny spřízněné s rody Pětiměstí. Na sklonku Pelendôrovy vlády se v sídelním městě stalo módou, že si představitelé šlechtických rodin hledali po vzoru svého panovníka manželky mezi významnými rody Chagaru a dalších měst Pětiměstí. Nejvýznamnějším z nich byli Algatirenové, tehdy vedení knížetem Berhaelem manželem kněžny Dahy, což byla sestřenice Shiry z rodu Goniů. Algatirenové obdrželi za svou podporu od Elshira bohaté statky v okolí oázy Ghodria, které si poté udrželi až do Yorrânových časů. Po ovládnutí hlavního města se Elshir prohlásil vzdorokrálem a jeho paže se tak roztáhla i po celém Lônardu a velké části Pomoří, kde jedině pelerinové z Evraru zůstali věrni Eranionovi. V královském sídelním městě vládl Elshir tvrdou rukou a bezohledně zbavil úřadů i majetku všechny Eranionovi věrné. Některé rody nechal úkladně vyvraždit. Své ruce pošpinil i úkladnou vraždou svého již starého strýce Elúdora. Díky tomu si získal přízvisko Krutý, Balcdôr.  

Již následující rok se Elshir rozhodl pokračovat ve svém útoku na západ. Byl rozhodnutý za každou cenu zajmout a zabít oba své nevlastní bratry. Eranion se před ním ukryl na severozápadě a mladší Arion na východě v pevnosti Rontard. Pro splnění svého cíle se Elshir spojil s Chatty, divokými kočovníky sídlícími na východním pomezí jeho království pod Nebeskými sloupy.  S jejich pomocí drtivě porazil rôkharianské krále, kteří byli poslední hrází před vstupem do severozápadních provincií. Následující rok prošel přes jejich zemí a Čarodějovou bránou postupoval na sever až došel k Dawarinu, kde se v létě roku 239 odehrála jedna z nejkrvavějších bitev tehdejších časů. Bojovalo se o brody přes Dawarin a tato bitva trvající několik dní vstoupila do historie jako bitva U krvavého brodu.

Jaký byl její průběh? Elshirovi voje čítající více jak padesát tisíc hlav se srazily s Eranionovou armádou složenou pouze z vazalů z Arúdazinu a Dúnardu. Nebylo to více jak osmnáct tisíc ozbrojenců. Dva dny bránil Eranion brody přes Dawarin a povídalo se, že tmavé vody Dawarinu tehdy získali tehdy temně nachový odstín.  Třetí den zoufalého odporu, kdy již padla téměř třetina Eranionova vojska, to vypadalo, že si Elshir silou prorazí cestu na sever. Tehdy se objevila nečekaná pomoc. Bylo to pozdě odpoledne, když Eranionovi stojícímu na návrší nad řekou přinesli poslové zprávu, že se podél řeky blíží nevelký vojenský oddíl. Nikdo tehdy netušil, o koho se jedná, protože král už žádnou pomoc neočekával. Tehdy poprvé vstoupili do kronik Enqaindoru tajemní Strážci. Byl to nevelký oddíl, který měl necelé tři stovky jízdních, ale jejich bojová síla byla tak mocná, že za krátký čas, který zbýval do soumraku, zvrátili poměr sil na bojišti. Podporováni Eranionovými oddíly pronikli přes Dawarin a jako nůž projeli početnými řadami Elshirových řad. Jejich velitel srazil do prachu válečného pole krále Chattů a ohrožoval i Elshirův velitelský vůz. Vyděšený Elshir strachující se o svůj život uprchl z bojiště a za ním se postupně dala na ústup celá jeho armáda. Se zapadajícím sluncem zůstali na pláních u Dawarinu jen Eranionovi vyčerpaní muži. Prý tehdy zahynulo slavnou smrtí šest tisíc mužů ze severozápadních lén a na bojišti zůstalo ležet třikrát více ozbrojenců Elshirových.  Eranion se stál vítězem a po celý zbytek jeho panování byl potom zván Eranion Gedir, Eranion Vítěz nebo v katbatu Dôr Gedir. Místo, kde se udála tato slavná bitva, bylo pak už po všechny časy zváno Krvavý brod, Cîargrod a Eranion zde nechal postavit na paměť vítězství mohutný chrám, kolem kterého později vyrostlo velké město stejného jména.  A Strážci?  Jak znenáhla se objevili, tak se stejně ještě v noci po bitvě vytratili. Posbírali své padlé a raněné a zmizeli v lesích na druhém břehu Dawarinu. Jejich vůdce prý před svým odchodem, krátce promluvil s Eranionen. O čem hovořili se žádný kronikář nedozvěděl, ale skutečností je, že les na východ od Dawarinu, byl poté prohlášen za zapovězené území, kam byl vstup normálním smrtelníkům zakázán a kterému se v pozdějších časech začalo říkat Kouzelný les. Celá událost byla vstoupila do historie pořekadlem: „Nečekaný jak příchod strážců.“

Další tři roky sbíral Eranion Gedir síly na to, aby překročil Dawarin a zaútočil na území Chattů, kteří přes porážku u Krvavého brodu pořád ovládali celé území mezi řekami Dawarinem a Anâginem. Cílevědomým tlakem, v desítkách drobných šarvátek posouval Eranion hranice svého panství stále dál na jih. Elshir svým někdejším spojencům nepomohl a tak došlo k tomu, že rozhodla šestice náčelníků zvednout svůj lid a za slib volného odchodu opustili západní kraje. Jen jeden z nich řečený Dorbe se rozhodl se svým lidem zůstat a jemu dal Dôr Gedir v léno téměř pusté území Arúnardu, které od oněch dob až po dnešek obývá nepočetné společenství západních Chattů.

Jak bylo uvedeno mladší Arion se usadil se na čas na hradě Rontard na úpatí Arún Rhantu. Tam se k němu donesly zvěsti o čarokrásné dceři mocného vládce severu Orrondila. S nevelkou družinou vyrazil Arion na sever, aby našel Temnobor Orrondilovo dřevěné hradiště. Tam se skutečně setkal s jeho divukrásnou dcerou. Celebriías byla po otci pravnučkou bájné Tinúviel, dcery samotného zakladatele Enqaindoru. Když Arion požádal o její ruku, kníže odmítl dát milovanou dceru princi bez království. Arionovi dal podmínku, že Celebrías opustí rodné hradiště, teprve, až bude moci princ nabídnout své ženě důstojné a bezpečné sídlo. Aby budoucímu zeti jeho úkol usnadnil, podpořil jeho nevelkou družinu mocným zástupem svých ozbrojenců. Díky podpoře seveřanů následujícího roku 244 e.d. bratři Eranion a Arion porazili na pláních Azgaulatu pod vysokými hradbami Amlogranu svého nevlastního bratra Elshira, podruhé. Porážka to byla tak drtivá, že sám Eshir padl do zajetí.  Eranion se však ukázal jako velkorysý vítěz, protože svého nevlastního bratra nenechal popravit, jak by se asi stalo v opačném případě, ale řekl mu toto:

               „Ty král, já král. Nesluší se, aby urození rodem dávali špatný příklad svým poddaným tím, že se budou navzájem vraždit. Stejně tak však musí být učiněno spravedlnosti zadost. Každý obyvatel mé říše si musí být vědom toho, že postavit se králi je zločin, který nemůže projít bez trestu. Byla ti malá země daná ti v léno naším společným otcem? Dám ti šanci vybudovat říši větší, než je celé dědictví Enqaindoru. Tímto ti uděluji v léno veškeré země na jih od Tiry až po nejjižnější cíp Dairluré. Tvým sídelním městem, nechť je od nynějška Golpur.“

               S očima plnýma děsu sledoval Elshir rozhodnutí svého lenního pána, protože věděl, že Golpur, je nejvzdálenější jižní výspou Enqaindoru položenou na úpatí pustých Šedých hor a liduprázdných jižních Pustin. Se svou matkou i s celou svou rodinou a jen nejnutnějším služebnictvem se musel Elshir odebrat daleko na jih, kde mu bylo vykázán hrad v osamoceném horském údolí, ze kterého vedly dvě cesty. Jedna na sever, která byla uzavřena zdí a střežena. Druhá vedla na jih a ta zůstala volná. Od oněch časů se všem krajům na jih od Tiry říkalo „Elshirovo léno.“

Elshir skutečně již nikdy Golpur neopustil, ale již jeho vnukům se uprchnout podařilo. Starší Hershir, který měl přízvisko Nardin-Bezzemek dorazil do Ghiry hlavního města nevelkého knížectví na horním toku Tiry a oženil se s dcerou místního vládce. Mladší Azran získal věhlas jako vojevůdce, když uhájil Yazan před přesilou enqaindorských vojsk, ale nesmrtelným se stal až díky své lásce ke dceři kharadského vladaře. Jejich tragická láska vstoupila do dějin v milostném eposu Ningal sin.

Hershir založil dynastii Nardinů a jeho potomci o necelá dvě století později využili zmatků na počátku vlády posledního dôrminarského vládce Malédôra a postupně se zmocnili Osttaru a následně celého Hardazinu a Azrazinu. V osobě Elkhara Nardina se tak Elshirovi potomci znovu ujali svého dědictví.