Nejdříve přišel oheň. Na podzim roku 288 se celá země otřásla a vypadalo to jako by se chtěla rozpadnout na několik kusů. Na všech místech, která byla spojená s temnými událostmi minulosti se otevřely nové sopky. Tehdy vznikl na východě Ohnivý prstenec pohoří, plné sopek. Ale nejen tam. Sopka zvaná Gortimog se otevřela i v horách naproti hlavnímu městu. Další sopka – Balchorud – se probudila na jižním cípu Studených hor a její výbuch byl jedním z nejmocnějších, protože zničil velkou část království Rokhârianů – západní úvaly, kde zůstala jen sopečná spoušť. Zima, která následovala, byla temná a obyvatelé království nespatřili slunce celé dlouhé měsíce. Sníh ležel na polích až do května a ještě v červnu v noci mrzlo. Jako by to nestačilo tak přišel čas vody.

Voda přišla koncem května, když se konečně ukázalo slunce. Země se znovu otřásla a moře na západě se rozestoupilo, z mořské hladiny se vynořily vrcholky potopené pevniny. Uprostřed mořské pláně se objevil řetěz ostrovů, dnes známých jako Prstencové souostroví. Následkem pohybu mořského dna byla obrovská vlna, která zaplavila a zničila célé západní pobřeží od Dawarinu po poloostrov Andazin. Protože se jednalo o oblasti, které nebyly nikdy příliš obydlené, proto materiální škody nebyly nijak výrazné. Horší pro morálku obyvatel Obnoveného království se ale ukázalo znovuobjevení prastaré pověsti o tom, že na západě se konci věků má objevit nová pevnina. Tehdy se hodně mluvilo o tom, že nastává konec světa a v hlavním městě došlo díky tomu k obrození starého zapomenutého kultu Černého pána, který je zmiňován v pověsti o Yorrânovi jako Hirmor. I ten se prý má vrátit na konci věků a svést poslední bitvu bitev o tento svět. Ale jak už to v dějinách bývá, vždy když se čeká konec světa, tento zrádně nenastane. Možná až se čekat nebude ...

Větší škody  napáchala voda, která přišla pomalu o pár měsíců později. Snad díky nové pevnině začala na jaře 289 stoupat hladina moře, které zaplavilo rozlehlé oblasti pobřeží na jihu. Tehdy zmizela pod mořskou hladinou rozlehlá nízko položená území v Azrazinu, Hardazinu, Dúnârdu a Arúnârdu. Pod mořskou hladinou zmizelo několik velkých přístavů a to na dlouhý čas úplně ochromilo Jižní království – Hardazin.

Takřka rok trvalo ničení v časech ohně a vody. Teprve když se uklidnila činnost země, začali se ti, kteří přežili pomalu vracet a obnovovat rozvrácená sídla. Přímými následky byly nejvíce postiženy Lônard, Pomoří a Hardazin. Ostatní provincie postihly nepřímé následky této hrozné přírodní pohromy, které přišly se zpožděním. Kruté dlouhé zimy, katastrofální deště a s nimi spojené povodně a samozřejmě nemoci a hladomor, které v roce 290 postihli celý Enqaindor. Následující rok zavládlo v celém království naprosté bezvládí, kdy upadlo právo a spravedlnost a běžným se stalo rabování, loupení a vraždy. To období trvalo dva roky a bylo snad ještě strašnější než kataklyzmatický rok 288-9.

Když se na jaře roku 292 sešli v Merélosu tři regenti, aby naplnili závěť krále Dôr Gedira naskytl se jim smutný pohled. Království se změnilo a nic již nebylo takové jako dřív. Výčet změn a pohrom by zabral celou kroniku, ale přesto některé zmíním, protože jsou důležité pro vyprávění Yorrânova příběhu.

Pohyby země a sopečné výlevy vytvořily Ďáblovu čelist, která přehradila Dardún a tak vzniklo dlouhé protáhlé jezero, jehož břehy se přiblížily až na samý dohled hlavního města. I město samotné bylo těžko poškozené. Zřícením části svahu hory vzniklo kamenné pole, které rozdělilo staré město na dvě nestejné části. To bylo od těch časů nazýváno Gortarovo pole. Zemětřesením byla těžce poškozená i citadela, sídlo králů. Ve městě jako takovém zůstala méně než desetina původního počtu obyvatel, kteří živořili na pláni mezi městem a jezerem. Ze statisícové metropole království se stalo bezvýznamné provinční město. Jen pomalu se původní obyvatelé vraceli zpět, aby začali město obnovovat. Velká zásluha tehdy patřila Celebomirovi z rodu Algatirenů jenž byl v tom čase správcem a kterému se během následujících deseti let podařilo obnovit alespoň základní funkce města, aby se do něj mohl vrátit následník trůnu.

Třetina jižních lén zmizela pod mořskými vlnami. Ve zbytku zatopeného Pomoří vznikl z obrovského poloostrova ostrov Orizain a na východ od něj se utvořil obrovský mělký záliv, který byl od té doby zván Hanwazin, Ztracená země.

Na severu bylo těžce poškozeno území Travin a přilehlých lesů. Příčinou byla žhavá lávová pole z Balchorudu, které zažehly rozlehlé požáry a velkou část místních lesů přeměnila v pustinu bez života. Protože sopka již nikdy úplně nevyhasla a v pravidelných intervalech o sobě dávala vědět, zůstal kraj kolem ní pustý a nevlídný i v Yorrânově době. To způsobilo zánik království Rôkharianů. Část obyvatel odešla tehdy na sever a část do podhůří Ledových štítů k hornímu toku Baranînu. Ti, kteří zůstali na pláních Travin, se stali přímými poddanými dôrminarských králů a po pádu Engaindoru odešli na ostrovy mělkého Rákosového jezera. I toto jezero bylo důsledkem přepažení toku Dardúnu v Ďablově čelisti. Vzedmutí hladiny Velké řeky způsobilo, že rozlehlé močály na soutoku Dolguny a Dardúnu se změnily v obrovské mělké jezero s množstvím bažinatých ostrovů.

Jak již bylo řečeno na západě se objevil dlouhý pás nových ostrovů, který obepnul velký záliv vytvořený zčásti zatopenými pláněmi Arúnârdu. Toto nové moře dostalo název Irúazar - Středomoře. Tato nová pevnina zůstávala dlouhá desetiletí pustou nehostinnou zemí, a teprve na počátku čtvrtého století se o ní kroniky zmiňují jako o divokém zalesněném světě obývaným divokým lidem Nassy. A teprve v polovině pátého století jej začínají osídlovat Ailwingové – uprchlíci ze severu.

Ještě o jedné velké proměně tváře Enqaindoru se zmíníme a to byl Allôrion – Jezeří. I tuto oblast postihlo zemětřesení, které zřejmě způsobilo poklesy půdy a v důsledku toho došlo k zatopení rozlehlých pánví a vzniku nových jezer, které sahaly až daleko na sever.

Nezměnila se však jen krajina, ale zmizela většina toho co přežívalo z dávných časů. V časech Bědných roků trpaslíci zavřeli brány aglarondských kováren. Byla definitivně zničena Čarodějova věž a z lesů Nîlparu a Bukoviny odešli elfové. Odešli tak tiše, že si toho nikdo nevšiml a zůstali po nich jen báje. V Yorrânových časech již nikdo v jejich existenci nevěřil. Počet obyvatel království klesl v oněch strašných časech na třetinu a nebylo známo, zda více lidí zabily přírodní pohromy nebo hladomor a epidemie, které přišly až po nich. Málo zalidněné oblasti Enqaindoru zpustly úplně a hvozdy se mnohde vrátily do míst, kde o nich nebyly zmínky ani v nejstarších kronikách a pověstech.

Proč přišlo období Bědných roků ohně a vody nikdo z obyvatel Enqaindoru nevěděl a žádný učenec to nikdy neobjasnil. Říkalo se, že to byla Gortarova pomsta za porážku v Poslední válce. Jiní tvrdili, že to byl první projev rodícího se Pána východu a odveta za svatokrádežné Bregedôrovo tažení za Nebeské sloupy. Kdo a co bylo skutečnou příčinou toho strašného utrpení se lidé západu dozvěděli až ze zpráv, které přinesl ze své dlouhé cesty na východ Yorrân.