Qatan bylo nejen pojmenování řeky, ale taky název stejnojmenného pohraničního kraje, kde již dávno před příchodem Ghireshů, soupeřili o moc jak sigkhârové, vládci Pětiměstí, tak adeshští králové z Mehanu a Cashi. Žádný z nich zde nedokázal svůj vliv prosadit dlouhodobě a natolik důrazně, aby se jejich přechodná vláda nad tímto krajem projevila jinak než pouhým vyvěšením korouhve s patřičným erbem. Obyvatele v povodí řeky vždy žili vlastním nezávislým způsobem života, který se příliš neohlížel na přechodné vládce tohoto kraje. A nezměnilo se to ani za vlády Ghireshů, kteří počátkem 6.st.e.d. dočasně sjednotili všechny kraje v okolí Velké pouště. Jejich panství bylo odlišné jedině v tom, že alespoň donutili vládce jednotlivých měst platit pravidelný roční tribut. Přesto se o toto divoké a nepříliš bohaté území nijak zvlášť nezajímali a nikdy jednotlivá města neobsadili trvalými posádkami. Spokojili se s povinným holdem a každoročně odváděnou daní.

Qatan pramenil vysoko v pohoří Nebeských sloupů, kdysi dávno před změnami, které tyto kraje postihly během Saitirnova velkého hněvu, ústil do vnitrozemského moře Nessat, které tehdy mělo skoro dvojnásobnou rozlohu. Z moře se v pozdějších časech stalo jezero, voda ustoupila a tak se Qatan v Yorrânových časech ztrácel v nekonečných dunách Dar Síl-haadu. Podnebí tohoto kraje bylo teplé a příznivé a země v povodí řeky úrodná, z čehož těžila především Coria. Obyvatelstvo zdejšího kraje bylo, podobně jako v každém pohraničí, kde se mísí rasy a národy, velmi různorodé. Nejlépe to charakterizoval Kewal Tarren, když o tmto kraji vyprávěl Ekramovi, proto použiji jeho popis:

„…Řeka Qatan byla odjakživa hranicí mezi Pětiměstím a územím Adeshů, o které se přetahovala obě království. A jako každé pohraničí byla vždy útočištěm vyhnanců a vyděděnců, kterým doma hořela půda pod nohama. Proto tam najdeš nejen Adeshe, ale i Nivzary, Orcheny, dokonce i Chatty. A v Aramu, který je nejblíže úpatí Nebeských pilířů i Ghowtrie z druhé strany hor. Věhlas svobodných měst dnes láká dobrodruhy až z těch nejvzdálenějších koutů světa. Dnes tam najdeš i uprchlé togheny z gherkhanových alathosů a ti pocházejí opravdu ze všech koutů světa. Svobodná města to je opravdový kotlík národů a ras.“

Jak již bylo řečeno, v povodí Qatanu se nalézala tři města. V samotném podhůří Nebeských sloupů to byl hornický Aram, položený na horním toku řeky. Toto město se nacházelo v drsném horském prostředí, kde nebyly výjimkou mrazy a zimní sněhové bouře. Bylo to nejméně spořádané místo celého pohraničí, které nemělo žádnou oficiální hlavu, ani vládu. I město tvořilo několik čtvrtí rozhozených po okolních svazích a každou z nich ovládal jiný klan nayersanů. Mezi nejznámější patřili Deyové, Khetranové, al- Khirové, Wahidové, Orzalové. Ke každé čtvrti byly přilepené nevzhledné vesnice ve kterých žili rodiny zdejších kovkopů. Stříbro, cín a měď byly důvodem, proč do tohoto nebezpečného místa vůbec přijížděli cizinci a kupci, kteří však za svou bezpečnost a klid museli draze platit.  Bylo to jedno z nejnebezpečnějších míst tehdejšího světa, kde neměl lidský život valnou cenu. Dokonce ve zdejším kraji existovalo přísloví: „Pošli ho do Aramu,“ používané v případě, že jste se někoho chtěli zbavit. Pro běžné poutníky to bylo místo, kterému se bylo radno vyhnout.

Pravým opakem byla Coria, která ležela na středním toku řeky. Bylo to lidnaté malebné město položené uprostřed rozlehlých plantáží a zahrad. Coria byla pověstná velkými trhy na otroky, které prý předčily jen slavné trhy v Osttaru. Jinak Coria zásobovala celé pohraničí zemědělskými produkty. V čele města stál rod Tandarinů, což, byli původem Nivzarové, kteří byli soupeři shiratských Raisinů v boji o moc nad pohraničím. I když je nutné podotknout, že v časech příběhu oba rody uznávali svrchovanost harvona Nirantana, který sídlil ve vzdáleném Mehanu. Mezi nejslavnější rody corijských nayersanů patřily rody Janwarů, Deraiů a Qasemiů.

Posledním městem pohraničí bylo skalní město Shirat. Toto město leželo v místech, kde se řečiště Qatanu ztrácelo v nekonečných dunách Dar Síl-haadu. Bylo to přízračné tajemné město položené v hlubokém rozeklaném údolí. Většina jeho obyvatel bydlela v domech vytesaných v měkkých pískovcových skalách. Do skalního masívu zde byly vytesané i chrámy a palác vládnoucího rodu Raisinů. Vodu do města přiváděly z okolních kopců dlouhé akvadukty. Shiratští se živili především obchodem a skromnou těžbou zlata, které se nalézalo v okolních kopcích. Drobné zlaté mince Raisinů byly známé a ochotně přijímané po celém Dar Síl-haadu. Jestliže Tandarinové se původem hlásili k Pětiměstí, tak Raisinové byli původem Adeshové. Mezi známé rody shirátských nayersanů patřili Kumarové, Gauriové a Chetriové.

Co však proslavilo svobodná města nejvíce byly klany nájemních žoldnéřů, nayersanů, kteří se nechali najímat za žold jako strážci nebo nájemní vrazi. Opět zde použiji to, co o nich řekl Kewal Tareen Ekramovi.

„…Musel bys znát celou historii nayersanů. Většina jejich rodin odvozuje svůj původ od adešských owynyersanů a jsou na to hrdí. To byli mniši a učenci, kteří vyvinuli bojové umění, které se předávalo v jejich rodinách z otců na syny a mnohde i na dcery. Když Ghireshové vyvrátili nezávislá adešská království, rozprchli se owynyersanové do všech světových stran. Nejvíce jich skončilo ve Svobodných městech. V nich založili cechy námezdných válečníků. A začali si říkat nayersanové. Konečně sám víš, že nayer značí v adeštině žold na rozdíl od owyn, což je kněz. Aby se uživili, začali prodávat to, co uměli nejlépe a co byl největší zájem, své umění boje. Například shirátští Raisinové jich měli ve svých službách několik desítek jako osobní stráž. Klany aramských nayersanů jsou nájemní zabijáci. Ti se nechávají najímat jako špioni a vrazi. Říká se, že jejich největším zákazníkem je gîvská kissara, která tak likviduje své nepřátele a nevhodné osoby. Žádný ze shiratských nayersanů by se k něčemu podobnému nesnížil. Ano slouží za žold, ale nechávají se najímat jen jako osobní stráž. Proto taky mezi nimi a těmi z Aramu probíhá už déle než století nevyhlášená válka. Ti ze Shiratu přísahali chránit ty, které nayersanové z Aramu za úplatu přísahali zabít. Jsou jako voda a oheň.“

 

Nayersanové jednotlivých klanů se od sebe lišili jen v maličkostech, které postřehl jen znalec. Všichni nosili oděvy v maskovacích barvách, okrové, olivově zelené nebo černé. Klany z jednotlivých měst se odlišov

aly barvou turbanů a šerp. Shiratští používali temně modrou, corijští temně zelenou a aramští hnědočernou. Znalec je mohl rozeznat i podle oblíbených zbraní i když to neplatilo obecně, protože nayersan mohl za určitých podmínek přejít z klanu do klanu a s sebou si v takovém případě přinesl zbraně pro jejichž užívání byl vycvičen a na které byl zvyklý. Všichni bez výjimky používali dlouhé nože kukri. Aramští byli pověstní házecím uměním s tzv. čakarem, což byl ostrý vrhací kotouč. Corijští v používáním bronzových píšťal, ze kterých vystřelovali otrávené šipky. Shiratští používali v boji na dálku zvláštní házecí hroty a hvězdice. Příslušníky klanů původem ze stejného města už bylo možné odlišit jen velmi obtížně. Obvykle se lišili tetováním na předloktích, které však ukrývali pod oděvem.

Nayersanové se řídili vlastním zvykovým právem. Pravidla to byla velmi tvrdá. Například jedno z nich hovořilo o tom, že nayersan, který nesplnil úkol nebo byl v souboji poražen pro svůj klan zemřel. Takový muž měl pouze dvě možnosti. Mohl spáchat sebevraždu nebo se stát členem klanu jehož člen jej v souboji porazil. Samozřejmě pouze v případě, že mu to bylo, například pro odvážný způsob boje, nabídnuto.